Via ferrata Děčín

ferrata Tichá tolerance – čisté převýšení 95 výškových metrů a délka linie přibližně 150 metrů, obtížnost C! To je náš letošní cíl! Po předloňském B+ si troufáme na vyšší obtížnost, protože máme natrénováno a většina z nás už ví, do čeho jde.

Z Ústí do Děčína je to „co by kamenem dohodil“ a zbytek vlakem dojel. Chválíme České dráhy za příjemné cestování a už vystupujeme. Ani jsme si nestačili sníst svačinu – snídani. Od nádraží k ferratě je to slabých patnáct minut pěšky. Na nábřeží míjíme dětské hřiště, půjčovnu lezeckého vybavení a neustále zvedáme hlavu k nebesům, lépe řečeno k Nebíčku (pseudo hrádek na Pastýřské stěně). Pískovcová skála nás vítá zalitá sluncem. Dnes bude teplo. A někomu možná až moc!

Jsme na úpatí ferraty a začínají přípravy na výstup. Nováčci se pořád na něco ptají a někteří i pochybují, zda se rozhodli správně! Tohle není školní stěna se šesti metry, tohle není Budov patnáctimetrový! Tohle je …!!! Síla kolektivu a touha překonat sám sebe je ale větší než strach a tak to nikdo nevzdává a vše jde podle plánu. Navlékáme sedáky, odsedávky a přilby. Vše znovu kontrolujeme a bereme batohy. Krátké poučení a stanovení pořadí členů při výstupu. Vyrážíme!

Začátek není žádná rozcvička, ale pěkně kolmé stoupání. Dostáváme se do provozní teploty. Železné kramle, po kterých stoupáme a kterých se přidržujeme, příjemně chladí. A dodávají nám pocit bezpečí. Nikdo zbytečně nemluví, každý se maximálně soustředí na bezpečný pohyb. Zvuk cvakajících karabin a jejich posouvání po ocelovém laně.Objevují se staré kamenné schody. Po nich je cesta vzhůru snazšía tak můžeme odpočívat a podělit se o první dojmy.Převládá nadšení, přestože se nacházíme 25 metrů nad zemí.

Odpočinková pasáž je za námi (vlastně pod námi) a nejen nováčkům zmizel úsměv ze tváře. Jistící lano nás vede do nepříjemného převisu, který se zdá být nekonečný a prostor kolem nás značně „vzdušný“. Postup vzhůru se výrazně zpomalil. Horolezci dýchají hlasitě a skrz zaťaté zuby sem tam unikne tlumený výkřik silového vypětí. Místo zaslouženého odpočinku však následuje další pasáž, kde vyhrává „vertikal nad horizontálem“. Síly docházejí! Tohle už nezvládnu! A pak najednou malý přeskok (v našem podání spíše přelez) a je tu nebeské odpočívadlo – restaurační stůl s lavičkou. Bez pobízení usedáme a začínáme svačit. Hlavně hasíme žízeň. Odpočíváme a síly se nám vrací. Rozhlížíme se a obdivujeme pohledy na Labe a děčínský zámek. Vanda objevuje vrcholovou knihu a každý chce zanechat stopu o své přítomnosti na tomto výjimečném místě – Vašek, Soňa, Pavel, Adam, Václav.

A kudy dál? Nejsme ještě na vrcholu a možných cest je několik. Debatujeme a zvažujeme různé varianty. Je rozhodnuto. Skoro jednohlasně. Vyrážíme na Karlův most. Ne, nejsme v Praze, ale stále na ferratě Pastýřská stěna, 80 metrů nad zemí. A označení most není úplně přesné – jedno lano pro nohy a dvě pro ruce „lehce!“ nad terénem. Dostat se na most není úplně hračka (opět v převisu a ještě přes roh). Samotný most je ale nezapomenutelný zážitek a tak „Díky Karle, je to skvělý!!!“ (Karel Bělina – autor ferraty a mostu). Za mostem dáme ještě patnáct výškových metrů, desetimetrovou římsu a jsme u závěrečného žebříku. Vrchol dobyt! A k tomu ještě ve vylepšeném čase dvou hodin.

Cestou domů se v nás mísí pocity radosti ze sportovního výkonu a osobního sebezapření, se smutkem, že velké dobrodružství skončilo. Vlak jede „na čas“ a odveze nás zpět do běžných dní. Hrdina v každém z nás už ale navždy zůstane.

Zde si můžete prohlédnout fotografie.

Mgr. Martin Pilař – vedoucí výpravy